O nás - aneb jak jsme k miníkovi přišli
Jako malá jsem si vždycky přála mít psa. Bohužel jako panelákovému dítěti se tento dětský sen nikdy nesplnil. A tak jsem o psech jen četla a snila. A prvního psa si pořídila až v dospělosti. Fenku malého černého knírače. Dominiku Belis. První pes s rodokmenem. To bylo něco. Domča byla typický představitel ještě toho německého drsného knírače. Parťák, hlídač, ochránce. Ale byl to prcek. Protože byla pěkná v exteriéru, navštívily jsme pár výstav a tam jsem viděla poprvé v životě velké knírače. Tehdy ještě kupírované, majestátné plemeno budící respekt jen na pohled. Netrvalo dlouho a v naší domácnosti se objevila velká kníračka Briska Vlasam. Tehdy jsme si ji brali jako laici z naprosto nevhodných podmínek - hubenou, ustrašenou. To se na ni podepsalo celý život. A tak jsme socializovali a socializovali. A na první výstavě zjistili, že k chovnosti musíme mít i zkoušku z výkonu. Navštívila jsem první cvičák v okolí a poprvé se seznámila s výcvikem. Nahlédla do světa sportovky a německých ovčáků. S Briskou jsem složila zkoušku ZM a pak si pořídila prvního německého ovčáka Eriku Kateko. S ní jsem složila několik nejvyšších zkoušek IPO3, SchH3, zúčastnila se úspěšně několika závodů. Erika byla perfektní stopařka a milovala obrany. Bohužel však naše sportovní kariéra skončila velice brzy. U Eriky se ve čtyřech letech objevila silná DLK a kvůli kulhání jsme se sportovkou museli skončit. I tak se u mě dožila úctyhodných 11 let. Poté mě životem provázela další německá ovčanda Hathor Ja-Iv-To. I zde se nakonec objevily zdravotní problémy související s klouby. Strávila s námi hezkých 9 let.
Po mateřské pauze jsem se začala rozhlížet jak dál. Hledala jsem tentokrát spíše menšího psa, hezky vypadajícího, akčního, veselého. Parťáka nejen pro sebe, ale i pro děti. Takového, který ochrání, ale neublíží. Přiměřené váhové kategorie pro vycházku s desetiletou dcerkou. Našla jsem. Nové, téměř neznámé plemeno Miniaturní americký ovčák. Psal se rok 2019. V té době to bylo ještě plemeno neuznané FCI a u nás nedostupné. Mezitím jsme si pořídili s dětmi alespoň francouzského buldočka Almu Kynast. Na buldočka trošku divoch. Zkusily jsme coursing i klasickou sportovku. Bohužel díky operované luxaci pateli, jsme se nepokoušely o další chov. I tak byla super. V 11 letech jsme se spolu rozloučily. S úctou a se ctí. Klid "bez psích tlapek" u nás doma vydržel celé 3 týdny. Poté se díky dětem objevila doma další fenka francouzského buldočka. Papírově Celline ... Podomácku Selly. Naprosto jiná, než Alma. Pohodlná, nestojící o výcvik. I tak bezva parťák pro děti.
Mezitím došlo k zařazení Miniaturního amerického ovčáka do FCI, zatím mezi prozatímně uznaná plemena. A já začala znovu pátrat po chovatelských stanicích v ČR. Štěňat bylo málo. Nápad přivézt si fenku z Ruska se díky začínající válce na Ukrajině nakonec neuskutečnil. U Lucky chovatelky australských ovčáků, se kterou jsem se znala ze psích táborů se na webu objevil vrh "miníků". Neváhala jsem a hned psala, volala. Po 15 letech, kdy jsme se neviděly .... Následovala návštěva u ní doma. Měla volnou jednu fenku. Nějak to ale nebylo ono, váhala jsem. Vzala nás podívat se na ostatní psíky a tam jsem poprvé uviděla Ria. Impozantního "miníka", který v tu dobu začínal svou výstavní kariéru u nás. Božan. Milý, přítulný, nádherný. Byla to láska na první pohled. Hned jsem věděla, že toto je pes po kterém chci štěně. Chovatelka Lucka naznačila, že s ním bude krýt za měsíc. A tak jsem to riskla. Nabízenou fenku odmítla s tím, že si počkám na vrh po Riovi. Nemuselo to vyjít. Ale vyšlo.
27. března 2023 - přesně v den mých narozenin, se narodila naše Gogo Mini Latte Carcassone Tolugo. A když jsem ji o měsíc později držela v náručí, věděla jsem, že jsme si byly souzeny.
Láska na první pohled - Rio 02/2023
Vrh je na světě. Jedno z nich je naše 27.03.2023
